Obsah
Náboženství je fenomén doprovázející lidstvo od nepaměti. Proto se nikdy nedopátráme jeho vzniku. Téměř každý člověk něčemu věří, něco vyznává, přičemž nemusí být aktivním členem nějaké náboženské skupiny. Proto je geografie náboženství je podskupinou socioekonomické geografie. Popíšeme si základní náboženství od primitivních přírodních, přes tři největší světová náboženství (buddhismus, křesťanství a islám), dále národní náboženství (např. hinduismus, judaismus ...) a tzv. netradiční náboženství – to znamená náboženské skupiny zažívající v současnosti prudký rozvoj. Dříve než se budeme věnovat vlastní geografii náboženství, je nutné zodpovědět si několik základních motivačních otázek:
Proč je geografie náboženství důležitá pro studium humánní geografie?
Jaké jsou aktuální geografické problémy v geografii náboženství?
Jaké mohou mít znalosti geografie náboženství důsledky pro pochopení světových kultur v budoucnosti?
Proč je geografie náboženství důležitá pro studium humánní geografie?
Z historického hlediska se náboženství podílelo na vzniku všech světových kultur.
Náboženství zůstává rozhodujícím elementem pro různé životní styly a odlišnosti některých etnik.
Náboženské problémy jsou často kořeny mnoha politických konfliktů.
Jaké jsou aktuální geografické problémy v geografii náboženství?
Separace nebo splynutí církve a státu (teokracie, částečná teokracie, sekularizace)
Kontrola nad svatým prostorem (posvátnými místy, poutními cestami apod.)
Uzákonění náboženské netolerance
Náboženské konflikty
Jaké mohou mít znalosti geografie náboženství důsledky pro pochopení světových kultur v budoucnosti?
Vysoká kulturní citlivost pro zlepšení výsledků řešení sporů, ale také obecných obchodních vztahů.
Menší pravděpodobnost podpory kulturní devastace a destrukce národů odlišných od naší kultury.
Buddhismus bývá považován za nejstarší z velkých světových náboženství, pokud vůbec bývá označován jako náboženství. Za zakladatele buddhismu je považován indický šlechtic Siddhártha Gautama (Budha) v 6. století před naším letopočtem. Cílem buddhistického učení, neboli dharmy, je zničení příčiny lidského utrpení. Lidské utrpení spočívá v přílišné touze po životě, po trvalé jistotě. To vše je totiž pomíjivé, existuje jen neustálá změna. Proto se člověk musí vyvarovat všech extrémů, jak přílišných smyslových požitků, tak naopak přísného asketismu.
Existují čtyři základní pravdy:
Lidský život je slzavé údolí. Vše co je pomíjivé je utrpení.
Utrpení má svůj původ v přílišné touze člověka po životě.
Zánik utrpení znamená ovládnout svá přání.
Ovládnout svá přání znamená následovat Budhu.
Po splnění těchto pravd se člověk dostane do stavu absolutní blaženosti, neboli nirvány (bezvětří). Mnišství je dobrovolné a pobyt v řádu může být kdykoli ukončen. Mniši mají šafránově žlutá roucha, oholené tváře a hlavu. Jejich majetkem je pouze oděv, břitva, jehla a miska na almužnu.
Rozeznáváme dvě hlavní větve buddhismu. Hínajána představuje ranou formu buddhismu, která je rozšířena především v jihovýchodní Asii a na Srí Lance. Mahájána sdružuje větší část buddhistů. Tato větev je vyznávána především v Tibetu, Číně, Mongolsku, Vietnamu, Japonsku a na Korejském poloostrově. Obě větve se liší v pohledu na Budhu, hínajána ho na rozdíl od mahájány nepovažuje za boha. Cílem rozšířenější větve je návrat po nirváně na zem a tam pomáhat ostatním k dosažení nirvány. Hínajána se soustředí pouze na osobní dosažení nirvány.
Buddhismus se nejprve usadil v Indii, kde byl ovšem v 9. století vytěsněn hinduismem. Následně se šířil do Nepálu, Tibetu, Číny a Koreje. Ve 12. století se buddhismus dostal do Japonska, kde později ve 20. století vznikla moderní forma buddhismu – zen-buddhismus.